V súčasnosti sa už dokážeme zhodnúť, že environmentálna výchova do škôl patrí. Existuje však mnoho spôsobov a metód, ako ju učiť. O prepojení environmentálnej výchovy a aktívneho občianstva, o trendoch, ale aj výzvach, ktorým čelia nielen študenti, ale aj pedagógovia, sme sa rozprávali s Janom Činčerom z Katedry environmentálnych štúdií Masarykovej univerzite. Stretli sme sa na Svetovom kongrese environmentálnej výchovy (WEEC), ktorý sa konal v Prahe of 14. do 18. marca.
Sme na v poradí už jedenástom ročníku Svetového kongresu environmentálnej výchovy. Kam sa za uplynulé obdobie posunula a aké nové témy do nej pribudli?
Kdybych hledal nějaké hlavní vývojové trendy, tak je to posun směrem k aktivnímu občanství, environmentálnímu a globálnímu občanství. Nevím, jestli je to otázka jenom posledních deseti let, ten trend je delší a kdybych šel víc do historie, tak tradiční environmentální výchova byla vnímaná – a stále to je ještě dominantní myšlení – jenom v té zelené barvě. Ta dimenze tam samozřejmě je od začátku důležitá. Víc a víc jsme si ale začali uvědomovat, že je ten obor širší, provázanější, nejde ho dělat bez demokracie a ta demokracie musí být i v ní, nejen o ní. Hodně se tedy mluví o tom, jak zapojovat děti do rozhodování, jak dělat participativní přístupy, jak jim dávat možnost zakoušet demokracii aktivně, to znamená, aby se zapojovaly do projektů, které reálně něco mění, jinak nemají šanci zažít úspěch. To je obrovský trend.
Pak bych zmínil ještě jedno téma, které se často objevuje. Environmentální výchova byla dřív chápána jako něco, co učí biolog nebo možná geograf. V posledních deseti letech je hodně cítit, že to tak být nemůže. Ve školách chceme celoškolní přístup, aby environmentální výchova prolnula duchem a hodnotami školy. Ať prochází všemi předměty dohromady a není omezena hranicemi školy, ale aby se škola propojovala s okolní komunitou. To jsou dva silné proudy, které v oboru environmentálního vzdělávání a výchovy cítím.
Nadviažem na to aktívne občianstvo, pretože na kongrese zaznelo, že environmentálna výchova je práve s ním silne prepojená. Myslíte si teda, že sa téme aktívneho občianstva venuje dostatočná pozornosť?
To, co vždy řešíme, je propojování mezi akademickou sférou, teorií a praxí. Součástí toho je, že se na obou stranách dělají fajn věci, ale na akademické úrovni, kde se pohybuji, říkáme, ale do praxe ty změny přicházejí s nějakým zpožděním.
V České republice máme osmnáct nebo devatenáct procent škol, které environmentální výchovu dělají opravdu dobře. To znamená, že opravdu dělají projekty, které vycházejí od žáků, ve kterých se děti snaží v komunitě něco aktivně měnit. Hodně tomu pomáhají ekocentra přes různé projekty jako Ekoškola nebo Škola pro udržitelný život.
No a pak je těch ostatních přibližně osmdesát procent škol, pro které je environmentální výchova jen omezená a formální povinnost. Sice zpravidla rozumějí tomu, kam máme směřovat, teď jde o to, jak to porozumění dostat do běžné praxe, mimo lidi, kteří se tím aktivně zabývají a žijí s ním. Potom i to propojení s občanstvím v nich chybí.
To, že environmentálnu výchovu potrebujeme zaviesť do celého učebného procesu vieme už dlho. Prečo to stále nejde?
Jedna věc je, že školství je ve své podstatě konzervativní prostředí. Je to na jednu stranu přirozené, protože jeden ze silných motivů, který je za školami a proč školy dělají, co dělají, je uchovávání tradic. Není to samozřejmě jediný motiv, můžeme chápat školu i jako místo pro změnu a transformaci. Řekněme, že se ty věci někdy dohromady perou. Jeden důvod tedy je, že je tady určitá setrvačnost toho, jak to funguje.
Druhým důvodem je příprava učitelů. I tady se projevuje určitá setrvačnost. Někteří kolegové na vysokých školách připravují budoucí učitele skvěle, ale rozhodně to zatím není tak, že by stejně dobrá příprava byla na všech pedagogických fakultách.
Třetí bariérou je národní kurikulum rámcových vzdělávacích programů. Je fajn, že je v nich environmentální výchova zakotvena, na druhou stranu je způsob jejího zpracování přežilý. Spíš odpovídá tomu, jak se to dělalo v osmdesátých letech. To je opět ona setrvačnost a je to potřeba změnit. Pokud se změny podaří prosadit, učitelé uvidí, kam by tu práci měli směřovat a budou mít vodítko, které zatím nemají.
Na mládežníckom kongrese YEEC, ktorý prebieha súčasne s WEEC, veľa účastníkov hovorilo, že sa študijné plány a kurikulá tvoria pre nich, ale bez nich. Myslíte si, že by sa mali študenti podieľať aj na týchto procesoch?
Určitě, to je jeden z těch hlavních trendů, o kterých jsme mluvili na začátku. Je to ale vždycky o hledání rovnováhy. Když chcete po studentech, aby se aktivně zapojili do diskuse o tom, co a jak se v environmentální výchově učit, musíte je na to nejdříve připravit. Studenti si musí navzájem důvěřovat, musí tam existovat míra spolupráce a rovina motivace, abychom to neviděli jen čistě idealisticky. Úplně ze začátku to třeba nejde nebo na některých školách jsou ty bariéry příliš velké.
Měli by k tomu ale směřovat, osamostatňovat se víc a víc. Když máte určitou míru svobody, nejste jenom příjemce, ale i parťák, ten, kdo se podílí, je to příležitost, která vás posiluje a vytváří pocit, že vy jste ten, kdo hraje roli, ten, kdo může něco ovlivnit, ten, kdo něco dokázal. K takovému přesvědčení v environmentální výchově nejvíc směřujeme a je možná v něčem důležitější než to, že žáci dokážou odříkat definice, čísla a letopočty.
Zase abych to vyvážil: když budeme mít mladší děti – my jsme zkoumali třeba pobytové programy –, je úplně legitimní, že si na takovém programu chtějí především užít, nemají prostor ani motivaci tam něco organizovat. To je úplně v pořádku, není to jenom černá, nebo bílá. Ten základní trend by ale měl směřovat k participaci, a je chyba, že nesměřuje.
Akú rolu v prechode k udržateľnej budúcnosti podľa vás hrajú aktívni mladí ľudia? Ako vidíme, stretlo sa ich tu stodvadsať z celej Európy.
Jakou budou mít roli, to fakt nevím. Uvidíme, doufám, že až čas uzraje a dostanou se do pozic, kdy něco můžou ovlivňovat, budou to ovlivňovat udržitelným směrem. To je ta naděje, se kterou se dělá environmentální výchova. Do jaké míry to mladí ovlivňují už teď v současnosti, to je zajímavá otázka. Já na ni nedokážu úplně odpovědět na základě empirických dat, úplně bych ale ten vliv nepodceňoval.
Nedávno jsem četl studii, která se zabývala fenoménem Grety Thunberg ve vztahu k tomu, jakým způsobem její práce ovlivňuje lidi a jakým způsobem je dokáže motivovat, například formovat environmentální naději. A skutečně se ukázalo, že je tam ten efekt doložitelný. Takže bych to nepodceňoval, i mladí lidé mají šanci něco ovlivnit. Navíc ten vliv časem poroste a dokážou toho víc.
Na kongrese sme diskutovali o tom, ako majú mladí často až túžbu byť od svojich pedagógov vypočutí, a nejsť len v zabehnutých koľajach. Ako môžete vy, pedagógovia, akademici či rôzni vzdelávatelia počúvať študentov ešte viac?
Na začátku, když jsou děti menší, tak je přirozenější, že role učitelů je větší a silnější. Jsou víc těmi, kteří vedou a jsou vzorem. Je to o tom postupně dávat prostor a rozvíjet kompetence k tomu, aby se děti mohly zapojovat do rozhodování víc a víc. Na kongresu mladých byli hlavně středoškoláci a vysokoškoláci, to je věk, kdy už nejsou dětmi. Je to typický věk, kdy to právo spolupodílet se, říct své a mít pocit, že je mi nasloucháno, je úplně přirozené. Na středních školách by to mělo být chápáno jako zcela normální věc. Nejsou jenom těmi příjemci, ale opravdu těmi, kteří by měli pomáhat směřovat, jak a co se učí.
Nevidím smysl v přepólování z jedné strany na druhou. Ideál vidím v partnerství. Ten učitel taky vidí něco, co ti studenti nevidí, to je zjevné, ale nemělo by to skončit tím, že učitel je pořád tím jediným, který říká to svoje a chybí tam dialog. Výuka je vždycky dialogický proces.
Prešla by som k téme životného prostredia. Kde sa v človeku berie tá citlivosť k prírode a k životnému prostrediu? Rozvíja sa už od detstva, poprípade akú rolu zohráva práve škola?
Zkusím odpovědět, jak to interpretuji já, ale ta diskuse v oboru pořád existuje, takže jiný akademik by vám řekl něco jiného. Vztah k přírodě hodně souvisí se vztahem k životnímu prostředí, on se od toho vyvíjí. Jde vidět, že lidé, co mají rádi přírodu, jsou velmi často citliví i vůči životnímu prostředí. Kdybych to vzal od píky, tak vztah k přírodě je kombinace něčeho, co je pravděpodobně vrozené a co se člověk naučí v průběhu života různými cestami. Popravdě řečeno, mně se zatím zdá, že v oblasti vztahové a emoční tahá škola jako vzdělávání formální instituce za kratší konec. Je to hodně o formování v dětství, o rodině, o konkrétních zkušenostech, i o působení neformálních organizací.
Rozhodně to není tak, že by byly děti vůči životnímu prostředí netečné. Naopak nám ve výzkumech pravidelně vychází, že typicky děti na prvním stupni se o problémy životního prostředí velmi zajímají. Na druhém stupni zájem klesá, ale jen velmi málo, a pořád platí, že se děti o životní prostředí zajímají hodně.
Druhá věc je – a to je také oblíbené akademické téma –, jak se to promítá do reálného chování. Je tam vždycky nějaký schod. Třídit odpad je jednoduché, to dělá naprostá většina lidí. Pak je spousta dalších činností, které třeba můžou mít výraznější dopad, a ty už se dělají málo.
Aká bola tá vaša cesta? Hralo rolu aj rodinné zázemie, keďže sa aj váš brat (zakladateľ EkoListu, Pavel Činčera, pozn. red.) venuje environmentálnej výchove?
Bratr se zabývá hlavně environmentální komunikací. My bychom oba byli asi ukázkoví respondenti výzkumů zkoumajících formativní životní zkušenosti. Měli jsme dědečka, který nás brával do přírody, když jsme byli malí. To je přesně, jak to vychází ve výzkumech, že když jste malí a máte dospělého průvodce, který vám ukazuje přírodu, jak je krásná a fascinující, tak vás to pak k přírodě může na celý život nasměrovat. Pro mě z toho zůstal silný celoživotní vztah k Bílým Karpatům. Já se tam musím pravidelně vracet, a když tam nejsem delší dobu, už jsem frustrovaný. Tam patřím na svá místa, na ty louky a kopce. Myslím si, že hodně lidí má v sobě něco takového. Nejsme vůči přírodě nastavení tak, že bychom byli neteční, a pokud ve vývoji nenastane něco patologického, tak si myslím, že přirozená inklinace mít rád přírodu a chránit ji v lidech je.
Aký existujúci konkrétny projekt alebo program v česko-slovenskom priestore považujete za užitočný a vplyvný smerom k dosiahnutiu požadovanej zmeny vzorcov správania žiakov a študentov?
Takových by bylo spousta. Výborně u nás funguje Ekoškola. Cíleně funguje na omezeném počtu několika set škol, protože kolegové, co ji řídí, dávají hodně důraz na kvalitu. Aby škola, která je v programu, opravdu byla ekoškolou, a nebylo to jen formální. Myslím si, že je to velmi silný program právě k šíření dříve probíraného celoškolního přístupu.
Pak bych zmínil programy, které jdou směrem propojování školy s komunitou, ať už je to Škola pro udržitelný život, Středisko ekologické výchovy SEVER v Horním Maršově nebo další, které vybízejí k občanským aktivitám. Těch programů, které se mi líbí, je celkem dost. Já s ekocentry a středisky spolupracuji hodně a dlouhodobě, my se máme navzájem rádi, i když jsme tak trochu z jiných světů.
Rád říkám, že existuje spousta dobrých způsobů, jak dělat environmentální výchovu. Ale zase to není tak, že každá cesta je dobrá. Je tam hodně slepých uliček, jsou programy, které jsou slabší, které používají metody, které by se nemusely používat. V tom si myslím, že je zajímavá spolupráce a propojení těch světů. V praxi máte s něčím obrovské zkušenosti, ale třeba něco nevidíte, a jako výzkumník máte šanci se na to podívat z jiného úhlu pohledu a říct „tohle bych trochu posunul, tohle bych udělal jinak“.
Ako by mal teda podľa vás program environmentálnej výchovy vyzerať? Aké postoje a zručnosti by mal rozvíjať?
Opravdu existuje víc dobrých způsobů a modelů, jak dělat environmentální výchovu. Hodně se to odvíjí od toho, jaké cíle chcete dosáhnout. K různým cílům je vždy možný nějaký vějíř metod. Když máte nějaký program – já jsem to v jedné knize popisoval jako takové křižovatky –, děláte nějaká rozhodnutí a obě možnosti jsou fajn. Zvolená cesta vás přivede určitým směrem, a potom to již jiným směrem třeba nefunguje. Bavili jsme se o té participaci žáků, to je silný přístup. Znám ale programy, které neuplatňují participativní přístup a taky jsou fajn. Typicky třeba ty pobytové pro mladší žáky, ty jsou hlavně o silném zážitku. V programech pro starší nebo v těch dlouhodobějších je naopak participativní přístup zásadní. Taky je tam zásadní propojování s komunitou, aby děti nezůstaly uzavřené ve škole a neučily se pouze podle učebnic, ale aby něco zkoumaly v komunitě kolem nich. Aby si pak mohly říkat: tohle je špatné, zkusíme to změnit a změnily jsme to.
Kde vo svete by sme našli príklady dobre fungujúcej a efektívnej environmentálnej výchovy? Alebo rovno aj celý vzdelávací systém, ku ktorému by sme mali smerovať?
Nemyslím si, že by byl jeden vzor, to určitě ne. Jednak jsou různé prvky, které jsou jinak silné. Mně přišla vždy inspirativní praxe ze Severní Ameriky, ale asi bych si netroufl říct, že bychom tom měli celé přebrat tak, jak se to tam dělá. Něco se mi z ní líbí, ale když se bavím s kolegy ze Spojených států nebo z Kanady, taky hudrají, co jim tam nefunguje, jak je tam omezuje stát, jak se tam musí školit do národního kurikula, které je v ekovýchově velmi striktní.
Mezi další tradiční regiony silné v environmentální výchově patří Británie a Skandinávie. Švédsko je taková evropská Mekka, oni tedy více pracují s pojmem vzdělávání pro udržitelnost a jdou hodně směrem k participativním a holistickým přístupům. Česko ale zase není šmudla v pozadí, myslím, že se celkem snažíme i držíme. I třeba tady na kongresu komunikujeme s kolegy z jiných zemí a máme jim co nabídnout.
V čom je tento. Pražský kongres špecifický? Prináša nejaké nové témy alebo výzvy?
Tento ročník je specifický úplně naprosto a zásadně, protože se před námi nikdy neřešilo tolik krizí a neměli jsme situaci nikdy tak složitou. Moje představa, že si to předem naplánujeme a pojedeme podle plánu, ztroskotala asi po třech měsících s příchodem pandemie. Od té doby se snažíme osedlat si bouři a dotáhnout to do konce. Jako první ročník jsme hybridní, online i offline, Není od věci, že to zmiňuji, protože si myslím, že jeden z trendů pro konference může být právě v hybridním přístupu. Bylo tady totiž vidět, že technická řešení umožňují lidi propojit. Vzhledem k tomu, že všichni řešíme uhlíkovou stopu a nechce se nám každou chvíli jezdit na druhou stranu světa, tak možná opravdu směřujeme k tomu, že se na mezinárodní kongres sjedou fyzicky jen ti, co jsou z regionu, a další se připojí online. V něčem je to omezující, ale v něčem je to vlastně fajn.
Pak si myslím, že jsme ve srovnání s předešlými WEEC hodně posílili zapojení komunity. Hodně jsme se snažili, aby to nebyla show jedné organizace, ale abychom opravdu zapojili celou komunitu. Máme tady čtrnáct průběžných sekcí, a ještě terénní sekce. Do těch byla zapojena spousta organizací. Snažili jsme se, aby to byla práce všech, aby měl každý kus kongresu, který si může spoluutvářet.
A třetí věc, kterou zmíním, je, že jsme se snažili dát prostor nevládním organizacím a ekocentrům. Aby to nebylo jen to, že jsme pořád v kongresovém centru, ale aby druhá půlka byla v terénu a aby ji kolegové z ekocenter mohli vzít do svých rukou. Nemůžeme se přece bavit o budování mostů a propojení mezi teorií a praxí, a přitom být celou dobu v kongresovém centru s akademickými prezentacemi, prostě to chtělo změnu formy. Stejně tak nemůžeme mluvit o participaci, a potom to řídit hierarchicky z jednoho centra.
V istú chvíľu sa kongresy WEEC a YEEC prepojili a mladí vám odovzdali svoj odkaz. Hovorili predovšetkým o zmienenej potrebe byť vypočutí a podporovaní zo strany učiteľov. Aký odkaz máte vy, účastníci „veľkého“ kongresu, nielen pre týchto mladých, ktorý sa tu stretli, ale pre všetkých všeobecne?
Vrátil bych se k tématu budování mostů. Myslím si, že cesta vedoucí k dobré environmentální výchově skutečně leží v partnerství. Není ani v tom, abychom my dospělí, ať už akademici nebo učitelé na školách, válcovali děti tím, co chceme my. Na druhé straně to není ani o tom, aby nás studenti válcovali tím, co chtějí oni. Měli bychom dělat environmentální výchovu společně a porozumět si. I když třeba máme různé úhly pohledu a různou perspektivu, jde nám o společnou věc.
Pripravila Adriána Henčeková. Autorka študuje environmentálne štúdia na Fakulte sociálnych štúdií Masarykovej univerzity. Kontakt: adka.hencekova@gmail.com. Rozhovor bol uverejnený v spoločensko-ekologickom magazíne Sedmá generace 2/2022.
---
Jedenáctý ročník Světového kongresu environmentální výchovy (WEEC) spojil stovky pedagogů, akademiků i lidí z neziskového sektoru, aby diskutovali o různých přístupech k environmentální výchově a vzdělávání pro udržitelný rozvoj, ať už prováděného formálně, neformálně nebo komunitně. Souběžně s probíhající akcí probíhal i Mládežnický kongres environmentálního vzdělávaní (YEEC), na němž se potkali účastnící ve věku od 14 do 26 let, kteří jsou aktivní v občanských, environmentálních, klimatických a podobných iniciativách.
Jan Činčera (1973) působí jako akademik a pedagog na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Kromě environmentální výchovy se věnuje také zpracovávání a evaluaci environmentálních programů. V devadesátých letech začínal v hnutí Brontosaurus, později učil na Technické univerzitě v Liberci. Akademicky působil na zahraničních univerzitách v Edinburghu, Wageningenu, Arizoně a Helsinkách. V rámci své činnosti napsal spoustu publikací a článků, mezi nejnovější patří Environmentální občanství v základním formálním vzdělávaní nebo Konceptualizace environmentálního občanství pro vzdělávání 21. století. Byl hlavním organizátorem WEEC.
